František Polesný

Když se řekne Žernovka, vybaví se mi domov. Žiju tu už 36 let – to je víc než polovina mého života. Přivedla mě sem snaha uniknout aspoň na víkendy z Prahy, a když jsem o Velikonocích roku 1990 uviděl ten starý zanedbaný dům, zamiloval jsem se do něj a zůstal. Vyrostl jsem na statku, v domě se zahradou, a stromům a ovoci se věnuju od malička.

Na Žernovce mám nejradši sousedské vztahy, které tu pořád fungují, a to, že za tři minuty od domu jsem v lese. Když to vezmu za celou obec, líbí se mi ten klid – dosáhli jsme sice velikosti městyse, ale pořád si držíme charakter vesnice nebo městečka, ne hektického sídliště na okraji Prahy. A přitom je tu všechno, co člověk k životu potřebuje.

Co se mi nelíbí? Když lidé neumějí ocenit práci druhých, nebo jí dokonce škodí. Ale není to pravidlo a moc bych si přál, aby se to zlepšovalo.

Můj koníček se stal i mým povoláním – celý život, od raného dětství, lezu po stromech. Vystudoval jsem uměleckoprůmyslovou školu, takže mám blízko i k historii, výtvarnému umění a kultuře, ale nakonec mě to táhlo víc k přírodě. Rád se zapojím i do společenského života obce, třeba do přípravy plesů. Mám rád lidi a mám rád i děti – i když, když na mě ve školce vypustí sto třicet dětí najednou, jsem z toho chvíli nervózní.

Především svoje vzdělání, a hlavně padesát let praxe se stromy, ovocem, zahradami a péčí o přírodu. Dokud můžu, pomůžu. V Mukařově i okolí mám na svědomí spoustu zahrad, které jsem pomáhal zakládat, projektovat a osazovat – a dodnes je chodím hlídat.

Moc mě taky baví práce s dětmi ve škole. Letos jsem vedl volitelné předměty zaměřené na přírodopis, ekologii a krajinotvorbu a byl jsem mile překvapený – ani ti starší nejsou tak „zdivočelí“, jak se říká, když mají o věc zájem. Rád jim předám, co umím.

Vadilo mi, jak málo se v obci pracovalo s lidmi – co se týče výsadby, kácení a péče o přírodu, věci tady léta trčely na místě. Sám jsem zažil, jaká štrapáce byla pokácet strom na vlastní zahradě. Říkal jsem si: takhle ne. S lidmi je potřeba mluvit, vysvětlovat a motivovat, ne nařizovat. Když se někdo rozhodne zasadit odrůdu, která se na jeho pozemek nehodí, je moje práce mu to rozmluvit a poradit lepší řešení.

Proto jsem taky začal pořádat zahrádkářské besedy – nejen v Mukařově, ale i v okolních obcích. V září zase jednu chystám. Osvěta má smysl.

Ve výboru pro životní prostředí pracuju už tři volební období, radním obce jsem první období. Za tu dobu jsem si ověřil, že když přijdu s dobrým nápadem nebo návrhem, nikdo mi nehází klacky pod nohy. Umím věci obstarat za slušné peníze a v rozumném rozsahu – a to je podle mě to hlavní. A někdy stačí maličkost. Třeba přestěhovat litinové lavičky, které školka vyřadila jako nevhodné, k autobusovým zastávkám.

Z konkrétních projektů bych rád dotáhl: